Malíř prof. Karel Meisner

Významným rodákem obce byl malíř, profesor Karel Meisner.

Vzpomínky

na malíře, prof.Karla Meisnera (1904-1979), rodáka z Vysokého Újezdu.

V návaznosti na článek zveřejněný v Třebechovickém HALÓ č.6/201, vzpomíná jeho syn Karel Meisner ml.

Otec se narodil 25.6.1904 ve Vysokém Újezdu jako syn řídícího učitele Josefa Meisnera a Boženy Jirokové z Brzic u Chválkovic. Otcův otec, můj děda, Josef Meisner se narodil 8.6.1863 v Kutné Hoře. Odtud také pocházela řada jeho předků. Po absolvování reálky v Kutné Hoře v letech 1877-79 a učitelského ústavu v Kutné Hoře v letech 1880-84, byl umístěn c.k. Okresním školním radou v Novém Městě nad Metují nejprve do obecné školy v Brzicích a v r.1982 do obecné školy ve Vysokém Újezdu, kde učil až do konce svého života, tj. do r.1918.

Můj otec, Karel Meisner, ačkoliv pocházel z malé vesničky, narodil se kulturního prostředí. Jeho otec Josef odebíral Zlatou Prahu, kde na křídovém papíru byly otištěny ty nejlepší práce, které se podařilo českým výtvarníkům (malířům, sochařům a architektům) vytvořit. Od přátel z Kutné Hory-historicky druhého nejvýznamnějšího města v Čechách po Praze- docházely překrásné pohledy.

Na Vysoký Újezd často docházel z Třebechovic syn bývalého řídícího učitele ve Vysokém Újezdu Jana Příhody. Po něm převzal můj děda úřad řídícího učitele v r.1904. Josef Příhoda, který byl velký znalec umění, vedl s otcem zasvěcené debaty o umění a později i o fotografování, jemuž se dlouhá léta aktivně věnoval. Otcova ranná dětská tvorba byla inspirována  kresbami Mikoláše Alše, kterými byl ilustrován tehdejší „Slabikář“. Tyto kresby však neobkresloval, ale náměty čerpal přímo z Vysokého Újezdu.

Na Vysoký Újezd docházel v té době- kolem r.1914- též profesor kreslení hradecké reálky Antonín Hudec, který otce v kresbě zdokonalil, naučil jej akvarelům a dřevorytům.  Na toto období též vzpomíná Mgr.Marie Černá v Ročence knihovny a muzea v Jaroměři č.I/1996 na str.46.

V době středoškolských studií (1916-1923) na reálce v Hradci Králové, i v době vysokoškolských studií na ČVUT a UMPRUM (1923-1927), se otec nevěnoval jen povinným předmětům a přednáškám, ale i  soukromému studiu umění starého i nového, což nejen částečně uplatnil ve své tvorbě, ale zejména v pozdějších letech při pedagogické činnosti  ve škole i v přednáškách mimo školu.

Kontakt s vývojem světového i českého umění neztratil otec ani v době svého pedagogického  působení na Slovensku v době od března 1928 do července 1935, postupně v Rožňavě, Zvolenu a v Žilině, ani v době od září 1935 do července 1938 v Duchově.

Nestudoval jen knihy a časopisy v knihovnách, ale řadu časopisů odebíral. Z Duchova měl otec navíc dobré spojení do Prahy a mohl tak sledovat prakticky veškeré výstavy v té době v Praze uspořádané.

Kontakt s rodným Vysokým Újezdem a s jeho okolím neztratil otec nikdy, ať se nacházel kdekoliv-v Paříži v r.1927, na Slovensku, v Itálii v r.1937, v Jugoslávii v r.1938 a později v Jaroměři.

Ve své mysli měl stále vzpomínky na Vysoký Újezd, hodně cestoval a vše pozoruhodné zaznamenával svým fotoaparátem (ještě je dochován zn.Plaubel). Dalo by se říci, že jde o fotografie národopisné ( kostelíky, dřevostavby, krojované postavy apod.)

Každé možnosti navštívit Vysoký Újezd využil. Jednalo se hlavně o letní prázdniny, vánoce, velikonoce.Nešlo jen o návštěvy Vysokého Újezdu a okolí, ale i o návštěvy Hradce Králové a Prahy, zejména pokud šlo o knihovny a výstavní síně a i o návštěvy jiných významných památek v Čechách.

Při svých návštěvách Hradce Králové se seznámil s hradeckými výtvarníky a stal se od r.1933 členem jejich „Skupiny hradeckých výtvarníků“,  která dostala od r.1935 oficiální formu. S touto skupinou vystavoval. O činnosti „Skupiny hradeckých výtvarníků“ v období 1935-1948 je zmínka v SVKHK č.51/2004.

„Skupina hradeckých výtvarníků“ byla v roce 1948, tak jako všechny obdobné skupiny a spolky v celém bývalém Československu zrušena. Její členové pokračovali dál ve své činnosti v „Krajském středisku Svazu  výtvarných umělců“ spadající pod ústředí v Praze. “Svaz československých výtvarných umělců“ byl v rove 1990 zrušen a nahrazen oblastním sdružením „Unie výtvarných umělců v Hradci Králové“. UVU HK občas vydává katalog, kde  jsou otištěny reprodukce výtvarných děl převážné většiny členů spolu se základními životopisnými údaji a s přehledem výstav. V předposledním katalogu vydaném v r.2008 PhDr.Jan Kapusta uvádí: UVU HK eviduje kolem 90ti východočeských  malířů, sochařů, grafiků, medailerů, fotografů a dalších tvůrců zobrazujících umění. Od r.1993 členové Unie každoročně vystavují na výtvarných salonech v Hořicích, Hradci Králové, Litomyšli a v Jaroměři. V posledním katalogu z r.2011 je uveden z původních členů „Skupiny hradeckých výtvarníků“ pouze Václav Macháň, ročník 1926, otcův největší přítel z bývalého „Svazu“. Nově je zde uvedena jeho dcera Blanka Macháňová, nar. 1946.

Ale vraťme se zpět k mému otci. Velmi  rád navštěvoval taneční zábavy konané v hostinci „U Makulů“- nyní „Na kopečku“. Zde se v r.1937 seznámil s mojí matkou Miroslavou Valcovou z Věkoš (1919-2000), kterou si na den jejích 20-tých narozenin dne 22.7.1939 vzal za manželku. Žili spolu v Jaroměři, kde otec měl od 1.9.1938 místo profesora kreslení na místním reálném gymnáziu.

Otcova ranná olejomalba vzniklá ve 20-tých letech 20.století se značně lišila od jeho akvarelových detailních prvotin, neboť pro ni bylo charakteristické určité zjednodušení. V textech napsaných o otci se můžeme dočíst, že jde o  „zelené období“. Otec však barvy oproti skutečnosti neměnil. Šlo jen o výběr motivů, kde zejména kolem kostela ve Vysokém Újezdu převládá zelená. V té době měl i kostel střechu natřenou zeleně a kostel a hřbitovní zdi byly světle zelené. Z dochovaných dokladů je patrné, že své první práce nechal zarámovat v Třebechovicích. Dochovaly se však i obrazy nezarámované, které nebyly nikdy vystaveny. Z toho lze soudit, že některé první práce prodal, nebo daroval některým místním občanům.

Obrazy vzniklé ve 30-tých letech  již byly barevnější a řada z nich byla spolu s obrazy vzniklými v dalších letech vystavována na řadě výstav.

Obrazy pocházejí ze 40-tých let jsou inspirovány kubismem, nikoliv však kubismem založeným Pablem Picassem v r.1908, ale kubismem českým, zejména pracemi Karla Čapka a Bohumila Kubišty (též žáka třebechovického rodáka Antonína Hudce). Z těchto vzorů uplatnil otec jen zjednodušující prvky, nikoliv přetváření do různých krychliček a hranolů.

V 50-tých letech bylo francouzské moderní umění jako vzor prakticky zakázáno a výtvarníci byli zaúkolováni tvořit podle vzoru sovětských výtvarníků v duchu „socialistického realismu“ a tím se přiblížit lidu. Otec se lidu přiblížil tím, že navázal na svoji detailní akvarelovou tvorbu, ale socialistický realismus to nebyl. Proto ani nemohl dosáhnout nijak zvláštního uznání.

V 60-tých letech, kdy  již výtvarníci dostávali větší volnost projevu, otec hledal nové vyjadřovací formy. U toho  setrval až do konce svého života, ke kterému došlo v předvečer jeho 75 narozenin 24.6.1979.

Pokud jde o hodnocení otcovy tvorby, převládá názor, že je nedoceněná. Jsem téhož názoru. Za minulého režimu doceněna být nemohla, protože byl nestraník, chodil do kostela, kostely maloval. Z tohoto pohledu se jeví jako úspěch, že mu vůbec bylo povoleno vystavovat a v letech 1974 a 1984 vydat katalogy výstav.

K rozsáhlosti otcovy tvorby velkou měrou přispěla i moje matka Miroslava Meisnerová, která se starala o domácnost, s láskou pěstovala květiny a ty nejkrásnější aranžovala do váz, které stály modelem pro  otcovy obrazy .

Na malíře a profesora zavzpomínal i jeho žák Miroslav Puš ze Dvora Králové